Ve fotogalerii se náchazí několik nových alb: například ze soutředění v Jičíně a Nové Bystřici, z 80. let basketbalu v Českém Brodě a další…

Oslavy proběhly v sobotu 8. prosince ve sportovní hale dle určeného programu. Mezi soutěžní zápasy mládežnických kategorií a mužů byla vložena exhibice – soutěž v zatloukání, udělení ocenění zasloužilým osobnostem basketbalu a zápas veteránů. Protože jsme výročí oslavili především hrou a vydáním pamětních triček, nebyla příležitost obsáhleji se věnovat historii oddílu. Na rozdíl od poslední podobné akce, která se konala před třiceti lety, nevyšel almanach či podobný materiál. Tak se stalo, že při oslavách ani jednou nezaznělo jméno Jiřího Brožka, který oddíl zakládal a dlouhých čtyřicet let pro oddíl pracoval jako trenér, rozhodčí i funkcionář. Pod jeho vedením dosáhl oddíl největších úspěchů. To mě přimělo k tomu, abych napsal tyto řádky.

Sportovec prochází obvykle nejprve kategorií hráče, potom někdy dělá trenéra, pak funkcionáře a nakonec se z něj stane pamětník. Já jsem členem basketu v Brodě již celých sedmdesát let. Dovolte mi tedy abych napsal, co se pamatuji za těch 80 let já.

Do Brodu jsem přišel v roce 1939 do gymnázia. Tam jsem se prvně setkal s basketbalovým míčem. Náplní tělocviku na gymplu byla v létě atletika, v zimě košíková.. V obou těchto sportech patřila škola k nejlepším republice. (V roce 1946 bronzová medaile na mistrovství ČSR středních škol).

Košíková se ale hrála i v rámci Sokola a družstvo hrálo sokolskou ligu. V té době tvořili družstvo bratři Vašákové, Alba s Sváťa, bratři Hrubí, Slávek a Miloš, Jirka Brožek, Jirka Šorm, ale také Radovan Lukavský a Ota Brousek a Vašek Auensweld. Hrálo se na škvárovém hřišti na tehdejším dvoře sokolovny. Rozpuštěním Sokola v roce 1940 družstvo skončilo, košíková mimo školu nakrátko přestala existovat.

Asi od roku 1942 začala v českobrodské košíkové nová éra, kterou se nebojím nazvat érou Jiřího Brožka. „Basketbal se hra rytířská, proto ji mám tolik rád, …. ducha a chmurné myšlenky zahání, údy těla pak křepkými činí a při zdraví udržuje.“ S tímto heslem ve štítě začal Jirka Brožek, když se vrátil po těžké nemoci a sám nemohl hrát, znovu budovat basket. Z gymnázia si vytáhl asi dvacet kluků, ve věku 15-18 a začal s tréninkem. Za kluky se postupně přidaly dívky. Vzniklý oddíl byl částí SK Český Brod, a hrál se na venkovním hřišti, které bylo v areálu SK, v městech bývalých tenisových kurtů. Oddíl vytvořil dobrou partu, která se jednou měsíčně scházela na schůzích. Vydával i svůj časopis „Na buku“. Jirka nám tím pomohl překonat pro všechny těžká válečná léta a dát nám náplň volného času. Po skončení války v roce 1946 o prázdninách uspořádal oddíl výcvikový tábor v Lomnici nad Popelkou, kde byli jako instruktoři přední hráči. Za všechny jmenuji prof. Velenského, dodnes uznávaného odborníka v basketbalu.

Protože se košíková stala sálovým sportem, bylo nutné hledat tělocvičnu, kde bychom mohli hrát. Oddíl proto přešel pod Sokol, a později po roce 1948 i „sjednocené tělovýchovy“ pod Slavoj, jehož součástí je dodnes.

V té době začala dvě družstva mužů hrát soutěže. „A“ družstvo, v základní sestavě Cinkl, Rokos, Dlaba Karel, Dejmek, Bejšovec, Šabata, Krafek a Sajner, hrálo soutěž na úrovni naši divize. „B“ družstvo o soutěž níže.

V té době, okolo roku 1947, jsme provedli první nábor žactva. Já jsem si vzal na starost žáky, Jirka Dejmek žákyně. Z této generace vyšli pozdější hráči a hráčky jako Sklář, Navrátil, Kratochvíl, Vobořilová, Šimáková a další. Nábor žactva se opakoval potom každé dva roky.

Protože většina hráčů družstva mužů byli narozené ze stejných ročníků, ukončila většina hráčů studia a odešla v letech 1951 a 1952 na vojnu nebo za zaměstnáním, nastal zvláště v roce 1952 pokles výkonnosti a oddíl klesl do nižší soutěže.

Koncem roku 1953, kdy jsme se vrátili z vojny, vzniklo družstvo nové ve kterém hráli: Auerswald, Dejmek, Bejšovec, Holub, Slavík, Vobořil ale také odchovanci oddílu, Sklář, Navrátil a Kratochvíl.

V té době se právě z iniciativy Bohouše Skláře a Vaška Navrátila začalo na dvoře sokolovny (prostor dnešního hotelu) budovat nové antukové hřiště s umělým osvětlením a místy pro diváky. Bylo dokončeno během dvou let a stalo se v letních měsících centrem života v oddílu. Družstvo mužů se v roce 1954 znovu probojovalo do přeboru kraje, kde trvale bojovalo o přední umístění. Protože práce se žáky nepřestávala, počet hráčů se neustále doplňoval a znovu vzniklo „B“ družstvo dospělých. V té době začali jako trenéři pracovat Bohouš Sklář i Vašek Navrátil. Jako trenéři pracovali oba nejméně patnáct let a podíleli se významně na výkonnostním růstu oddílu.

Stoupající úroveň basketu v Brodě vyvrcholila účastí v druhé lize, do které se pod mým vedením probojovaly ženy a o něco později pod vedením Jiřího Brožka i muži. Je paradoxem, že tím právě nastal postupně útlum basketu v Brodě. Malé hřiště v sokolovně bylo nevyhovující a tak jsme byli nucení začít hrát mimo město, v Nymburce, Poděbradech a později divizi v Klučově. Nastal odliv diváků, mladí ztráceli zájem, ubývali trenéři. Když se vybudovala nová hala, měl již oddíl potíže s počtem hráčů. V roce 1974 jsem se na dlouhých 14 let odstěhoval z Brodu. Pracoval jsem sice jako člen oddílu ve sportovní komisi kraje ale dění v Brodě mi již unikalo. Když jsem se v roce 1988 vrátil, byl oddíl v podobné situaci. Dnes se blýská na lepší časy , Oddíl začal pracovat s žactvem. Práce se daří, ale bude ještě několik let trval, než se projeví.

A nakonec bych chtěl napsat, kdo byl, podle mého názoru nejlepší hráč dosavadní historie oddílu a které bylo nejlepší družstvo. Nejlepším hráčem byl bezesporu Vašek Krafek. Z oddílu odešel studovat tělesnou výchovu a stal se hráčem Slavie ITVS (pozdější Slavia VŠ). Družstvo hrálo ve finále přeboru republiky a Vašek byl vyhodnocen jako nejlepší individuálně bránící hráč finále a byl v nejlepší pětce mistrovství. Cestu do reprezentace měl ale uzavřenou z politických důvodů (sestra emigrovala do Austrálie).

Dlouhá léta hrál 1. ligu za Slavoj Vyšehrad a nakonec se vrátil posílit nás po postupu do II. ligy.

Nejlepším kolektivem byl dle mého názoru družstvo dorostu, které v sestavě Šťastný, Cenigr, Kobera, Hor, Petrásek, Kovárník, Drešer, Sobíšek St. a Hájek Áda dva roky za sebou vyhrála přebor kraje a hrálo kvalifikaci o postup mezi nejlepší čtyři družstva v republice. Dvakrát skončilo druhé za Stadiónem mládeže Praha a nepostoupilo. Stadión nám ale před kvalifikací přetáhl do svých řad našeho pivota Jardu Petráska. Jinak by pořadí bylo obrácené.

Chtěl bych svoji vzpomínku zakončit citátem, který měl náš trenér Brožek nad psacím stolem a podle kterého se nás snažil učit žít a hrát. Je to modlitba severského sportovce:

„Dopřej mi, Pane, abych v boji, který jde životem se nebál udeřit a riskovat. Mám-li vyhrát, dej aby to bylo vždy dle zákona a pravidel, aby moje čest a sebeúcta zůstaly bez poskvrny. Máme-li prohrát, dej abych dovedl stát u cesty a blahopřát vítězi, až přejde kolem mně.

Ze svých vzpomínek vypustil Jarda Holub, redakčně upravil Stanislav Šaroch